Pramen života (fotografie č. 7)
kráčím stezkou osamění
znavená a potlučená
cesta domů zarostla mi
zpátky už se nevydám
v dáli stojí hradba stromů
hustých že až vidět není
před nimi se rozprostírá
louka stříbrem pokrytá
vítej v kraji mlh a strání
ozval se hlas lehký svěží
motýli se z nebe snáší
jako závoj hedvábný
pak se do stran rozletěly
prudké světlo oči pálí
zaostřit se snažím stěží
na ten výjev záhadný
vítej u nás vzácná paní
už na tebe dlouho čekám
změnila ses k nepoznání
sama chodíš sama jíš
bývala jsi malým zrnkem
teď jsi růže k milování
dospělá a připravená
hádanku snad zodpovíš
děkuji za přivítání
o čem že to vlastně mluvíš
ctíš mě jako matka vlastní
kterou neznám osobně
jako dítě nalezli mě
v kraji lesa nahou v mlází
ujal se mě chudý barvíř
s radostí a ochotně
matkou tvou je země moudrá
otcem tvým je lesní vánek
život tvůj je cesta dlouhá
přivedla tě za námi
já jsem tvojí lesní kmotrou
co na tebe dohlížela
abys měla klidný spánek
na své cestě poznání
před tebou je úkol těžký
slyš hádanku tajuplnou
ukrytou ve zpěvu ptačím
v něm jsou všechna tajemství
ráda jsem tě uviděla
všem nám hrozí nebezpečí
osud náš je ve tvých rukou
zachraň světské rájenství
